A co všechno jsem musela překonat, abych zvládla svůj strach z laserové operace očí.
Obsah článku:
- Osobní cesta od rozhodnutí k překonání obav a vnitřních bojů
- Jakou roli sehrála sestra
- Příprava a emocionální stav před operací
- Zážitek z vlastního zákroku
- Doporučení ostatním
Nedávno se mnou měla konzultaci jedna mladá dívka, čerstvě na prahu vysokoškolské etapy života. Líbil se mi její přístup. Byla zodpovědná vůči zdraví svých očí, protože jak to sama formulovala, nechtěla si oči „zničit nošením blbých čoček“.
A tak je vždy kupovala v optice a ne na internetu, chodila na pravidelné kontroly a používala hlavně jednodenní. Nicméně ani přes veškerou snahu a péči je nesnášela dobře. A přestože neměla vadu až tak velkou, krátkozrakost zhruba mínus 2,5 dioptrie (což mimochodem znamená, že vše, co je dál než 50 cm, začíná být rozmazané), tak pro ni, jako aktivní sportovkyni, brýle nebyly řešením. Zcela jasně a pragmaticky se tak rozhodla, že chce jít na laserovou operaci.
Co mě zaujalo více, když jsme spolu mluvily, byl fakt, že vůbec neřešila nějaká rizika, obavy a strachy (a to jsem to několikrát testovala…). To pro ni vůbec nebylo téma, měla jasno – dělá se to tak dlouho a má to tolik lidí, že je přeci jasné, že to funguje a je to bezpečné. Důležité pro ni byly praktické záležitosti, dobré načasování a to, aby zvolila to nejlepší.
Takže jsem řešily, která metoda je lepší a proč, kolikrát je třeba někam chodit před a po operaci a jak že je to s tím těhotenstvím a zhoršováním dioptrií. To je stále opředeno mnoha mýty a polopravdami. Ale vůbec nebylo na stole, že by se snad něco mělo třeba nepovést, jak by se to mohlo zkomplikovat a podobně.
Říkala jsem si, jak by mi takové nastavení mysli někdy pomohlo…..
MOJE SESTRA JE STATEČNÁ A JÁ TRAPNÁ
Když se mě moje sestra asi po dvou letech, kdy jsem pracovala na klinice a vyšetřovala denně desítky lidí před a po laserových operacích zeptala, jestli je to dobrý a má na to jít, neváhala jsem s odpovědí ani minutu. Viděla jsem na vlastní oči, jak skvěle to funguje, je to rychlé, usnadňuje a mění to lidem život a že když se to dělá tak, že na prvním místě je medicína a zdraví a až pak peníze, tak že se vlastně nemůže nic stát. A to mluvíme o prehistorickém roce 2005…
A tak ani má sestra neváhala a vzhledem k svým mínus 4 dioptriím s astigmatismem a neschopností téměř se dotknout oka, aby u toho desetkrát nemrkla (což odsuzovalo jakýkoli pokus vpravit čočku do oka k neúspěchu) to považovala za jasné vysvobození. Takže jediný problém, který řeší do dneška je, jak si rychle namalovat oči. To se sice nezměnilo, ale určitě se zlepšila 🙂
Začala jsem čelit trochu legračním a trochu trapným situacím.
Nechtělo se mi nosit v létě u sebe dvoje brýle (dioptrické a sluneční) takže jsem občas stála před rozhodnutím, jestli je lepší řídit ve tmě se slunečními nebo po slepu. Naštěstí mě nikdy nezastavila policie, protože obě situace by se trochu obtížně vysvětlovaly.
Více trapné ovšem bylo, když jsem se snažila bez brýlí najít v čekárně pacienta, kterého jsem chvíli před tím vyšetřovala a občas to nevyšlo. A vrchol přišel, když jsem k smrti vyděšená zaměnila kus trčícího keře v parku za úchyla.
Racionálně jsem měla jasno, jdu na laser, nemám pochybnosti, že by se mělo cokoliv stát. Ale emocionálně jsem to příliš nezvládala. Trpím totiž od dětství tzv. „syndromem bílého pláště“ (a možná proto jsem chtěla studovat tu medicínu, abych se dostala na druhý břeh. Ale chtěla bych však všechny, kteří by snad podobně smýšleli, varovat, že to moc nepomáhá…..)
Mé téma tehdy také nebylo, že by se mohlo cokoliv stát, že by to mohlo nedopadnout a co kdyby…. Vůbec ne, v tom jsem měla jasno. Musela jsem překonat svůj iracionální strach a reakci těla, která znamená, že mám rudé fleky úplně všude, zvýšený tlak a puls jako Zátopek v cílové rovince. Přesto všechno jsem byla pevně rozhodnutá, že do toho jdu a musím to nějak zvládnout.
K mému rozhodnutí určitě přispěl fakt, že mechanický mikrokeratom (tedy takovou automatickou mikro žiletku), kterou se při metodě LASIK do té doby vytvářela ona ochranná „čepička“ neboli flap, nahradil femtosekundový laser. To celou operaci posunulo v mých očích do téměř bezkontaktní sféry a tak jsem si říkala, že jestli nedám tohle, tak nemusím ani chodit k zubaři.
Mé rozhodnutí bylo pevné, a tak když se během vstupního vyšetření zjistilo, že mám extrémně nízkou slzivost (což byla odpověď na to, proč nesnáším čočky) a je třeba nejprve dát do pořádku slzný film a pokud se tak nestane, tak žádný laser nebude, začala jsem se bát, že bych z celé akce nakonec mohlo sejít.
Nicméně po té, co jsem dostala neviditelné a samo vstřebatelné špuntíky do slzných bodů na okraji víčka (ano, to jsou takové ty černé tečky ve vnitřním koutku, kam se nám občas dostane kousek řasenky nebo ospalků), tak se hned všechno vylepšilo a bylo rozhodnuto, že akce bude.
NADEŠEL DEN D.😱
Nic jsem neponechala náhodě a znajíc přesný průběh přípravy i samotné operace, jsem se vybavila. Sluchátka s hudbou do čekárny, kde máte možnost se asi hodinu bát, mezitím co Vám sestřička kape znecitlivující a dezinfekční kapky do očí. Na operační sál jsem pak zvolila CD s mým oblíbeným Chopinem a přestože mám problém si vzít i jen Paralen, dobrovolně jsem požádala o dávku antidepresiva, pro vylepšení nálady.
Když jsem si lehala pod laser, dostavilo se navzdory pečlivé premedikaci vše, co mělo – rudé fleky, bušící srdce a strnulost těla (to nás se Zátopkem trochu odlišuje). A Chopina přehlušoval hluk přístrojů a milý, uklidňující hlas operatéra.
A pak přišlo něco, na co se nedá zapomenout.
Sestřička, která empaticky pozorovala mé rychle se vzdouvající tepny na flekatém krku (jak mi pak upřímně řekla) mě chytla za ruku. Poslouchala jsem klidné pokyny operatéra a začala se zájmem pozorovat hru světel a barev, které se pod laserem odehrávaly a byly zcela fascinující. Měnily se s každým krokem operace a já jsem po pár minutách věděla, že to zvládnu, nic to není a ke konci jsem skoro začala být zvědavá, co ještě uvidím.
A tak jsem pochopila, proč jeden pacient po skončení s nadšením vyskočil a říkal, že to byl úplný Matrix a dal by si to ještě jednou (ano, byl to muž a byl to ajťák :))
Vím, s jakými obtížemi člověk překonává syndrom bílého pláště i v případech, kdy jde na rutinní preventivní prohlídku, při které se nic neděje, natož když lékaře vyhledat musí. A když vlastně vůbec nemusí a ještě za to má platit, to je teprve výzva!
Mě určitě pomohlo to, že jsem zcela důvěřovala celému procesu, věděla jsem, že mě nebude nic bolet, nemůže se nic stát a jsem v nejlepších rukách. Nevím, zdali bych se jinak dodnes byla schopna rozhoupat a vůbec o něčem takovém začít přemýšlet.
Myslím, že bych si vymýšlela jednoznačné a raciem pěkně vyfutrované důvody, proč ne. Když vidím tu svobodu, kterou mi to rozhodnutí přineslo a jak mi zjednodušilo život, přeji všem, kteří to mají podobně jako já, aby v sobě našli sílu a odhodlání se svému strachu postavit.
Automatické vytěžování textů a dat z této internetové stránky ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU je bez souhlasu majitele autorských práv zakázáno.
